Materiály

Mapování bolševníku ztělesňuje víru, že stále preciznější, plošnější a totálnější metody nám umožní dosáhnout plné administrativní viditelnosti a tím i kontroly jeho regionální existence. Ale co když se ekologická vitalita bolševníku takovéto logice zobrazování někdy vzpírá? Co když různé vizuální technologie nedokáží postihnout to, co je pro neustálé bujení a unikání bolševníku podstatné? A co když je každá ‚invadovaná‘ krajina obývaná zástupy přízraků, které straší tyto velkoplošné byrokratické snahy? O eradikaci bolševníku píše Jakub Kvizda pre 3/4 magazín.

Několik desítek let marné snahy vyhubit bolševník velkolepý, zařazený do kategorie tzv. invazních nepůvodních druhů, vyvolávají otázky po vztahu mezi plány moderního Člověka a nepoddajností mimo-lidského světa, a tedy po povaze antropocénních dynamik. Kolem hrozivé vitality bolševníku v západočeském pohraničí se postupem času ustavil mocenský aparát založený na nekropolitické formě vládnutí, prodchnutý kolektivní válečnou atmosférou. Ve své etnografii následuji fungování a působení tohoto aparátu, postaveného na logice diskurzivních figur, statických hranic a plošného vidění. Prizma lidských selhání, která tento způsob vládnutí generuje, však není celým příběhem, vysvětlujícím, proč nekropolitika nedokáže dostát svým závazkům. Podrývá ji totiž také samotná vitalita bolševníku, množícího se uprostřed časoprostorově specifických sociopřírodních propletenců (post)socialistického pohraničí a utvářeného bytostně tělesným pohybem podél dynamických linií. Trasování obou těchto kontextů, moci i jejího ‚odmítání', mi následně pomůže promýšlet hranice antropologického diskurzu více než lidské provázanosti, který může narážet na systematické a produktivní snahy vstříc odpojování.

"Více-než-lidské sousedství v Dolní Lutyni nabírá v praxi různé odstíny: od pravidelného pozorování a navázání sociálního vztahu s čapím párem, přes materiální výstavbu obydlí pro ptačí obyvatelstvo v podobě budek přes učení se soužití s řekou v sousedství, která se jednou za čas vyleje ze svého koryta." Sára Hájková rozoberá koncept více-než-lidského sousedství pre 3/4 magazín.

Výstavba gigafactory v Dolní Lutyně nezasáhne pouze do života místních lidi, ale i jiných než lidských bytostí. I ony tedy musí být zahrnuty do procesu spravedlivé transformace regionu, který dosud stál na těžbě uhlí a těžkém průmyslu. Koncept vícedruhové spravedlnosti bere ohled nejenom na nejzranitelnější skupiny lidí, ale také na ptactvo, stromy, řeky. Pre Deník Referendum napísala Sára Hájková.

V březnu 2024 vláda schválila zahájení příprav výstavby gigafactory v Dolní Lutyni. Tento projekt neznámého investora ve výši až 200 miliard je prezentován jako příležitost pro rozvoj a transfor- maci Moravskoslezského kraje. Usilujeme-li však o spravedlivou transformaci, nelze setrvat pouze v úzkém technokratickém pojetí transformace, v němž jsou hlavními ukazateli úspěchu snížení emisí, objem investic či počet nově vytvořených pracovních míst. Navíc, pokiaľ hľadáme cestu ven zo vzájemně se prolínajících a podporujících krizí v čele s krizí klimatickou, musíme proměnit i naše porozumění a způsoby vztahování se k jiným-než-lidským „přírodním“ entitám. Jak vyplývá z výzkumu, tato změna nemusí mít nutně podobu radikálních ontologických obratů. Často probíhá skrze drobné každodenní posuny – například tehdy, když lidé navazují sousedské vztahy s kuňkami, netopýry či čápy, což pak může vést k chápání krajiny jako sdíleného domova. A pokud Dolní Lutyně není domovem pouze pro lidi, ale i pro tyto jiné-než-lidské entity, proč by i oni neměli být zahrnuti do procesu spravedlivé transformace?

Na jaře 2025 obletěla svět informace o tom, jak bobři v Česku ušetřili státu milióny zadržením vody v krajině. Tento hravý a interaktívny vzdelávací materiál približuje souvislosti i výzvy takových zásluh s důrazem na zvířecí práci a více než lidskou vzájemnou pomoc. Leták je súčasťou materiálov k bobrej pomoci a bobrej práci pre dospelé aj detské osoby. Ostatné materiály sa pripomienkujú a budú čoskoro zverejnené.

Bob Kuřík v rozhovoru rozebírá myšlenky knihy Úsvit všeho od Davida Graebera a Davida Wengrowa. Vysvětluje, proč je sociální evoluce nefunkční mýtus a jak sloužila jako nástroj kontroly. Popisuje schopnost lidí rozhodovat o svém historickém osudu a kritizuje faktory, které tomu dnes kladou překážky, jako jsou neoliberalismus nebo záměrné tříštění lidské imaginace a podpora apatie.

Limity jsme my zorganizovalx v srpnu 2024 klimajízdu v Moravskoslezském kraji, kdy desítky lidí jezdilx na kolech mezi příklady dobré a špatné praxe transformace kraje. Střípky z této akce jsou zaznamenané v kolektivním zinu. Spoluautorkou zinu je i Sára Hájková - ve svém příspěvku se snaží pomocí série otázek otevřít téma vícedruhové spravedlnosti v kontextu transformace uhelných krajů.

V VII. čísle časopisu Kontradikce člen našeho týmu Michael Polák vydal soubor textů severočeských anarchistických horníků. Z několika z nich je zcela zřejmé, jak velký vliv měl na hornictvo život v podzemí. Vedle ukázek z textů věnujících se stávkovému boji, ženské otázce či pracovním podmínkám jsou i texty o tom, jakým způsobem horníci vnímali krajinu a jak se skály, uhlí a zemina propisovaly do lyrického vnímání hornické každodennosti. 

V čase rozsáhlé moci plantážních systémů od evropského kolonialismu a plantážního otrokářství až po průmyslový chov zvířat a rostlinné monokultury v současné klimatické krizi, čelí politická antropologie novým výzvám při zaznamenávání odporu. Zatímco boje proti plantážím byly od konce 60. let 20. století klíčové pro konceptuální inovace i pro nové způsoby všímání, související krize klimatických změn, extraktivismu a exterminismu vyvolávají novou naléhavou potřebu přehodnotit odpor ve světle vícedruhového obratu. Tento článek zkoumá nedávné antropologické příklady odporu na plantážích a v jejich okolí a otevírá koncept resistence tak, aby zahrnoval i působení mimolidských entit a jejich schopnost provádět sociální a politické změny, bojovat, vytvářet aliance či spoluvytvářet vzpurné účinky, významy a interpretace. Článek pojednává o vznikajícím poli antropologie více než lidského odporu a pomáhá při rekalibraci antropologického umění všímat si ho. Text přitom rozpracovává tři výzvy - riziko romantizace odporu, jeho reifikace a konceptuálního roztažení. Pro zvládnutí výzev při vytváření antropologie více než lidského odporu jsou dále nastíněny dvě konkrétní strategie - zaměření se na artikulace odporu a užší vztah s aktivismem a organizovaným protestem.

První rozhovor k projektu ResisTerra vznikl pro fakultní web. Bob Kuřík v něm vysvětluje hlavní argument a výzvy studia více než lidské resistence, možné využití v environmentální politice i širší antropologické, ale i například umělecké souvislosti.