Kolektiv

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Arnošt Novák skrze literaturu a četbu básní generace buřičů pročetl k anarchismu a zapojil se do anarchistických aktivit. Žil ve squatu Ladronka, kde se pořádaly kulturní a politické akce na principu DIY, a podílel se na také na vydávání řady anarchistických samizdatů jako byla Autonomie nebo Konfrontace. Aby si doplnil své vzdělání a rozšířil kritické myšlení, začal v necelých 26 letech studovat na univerzitě, kde ve studiích došel až k Ph.D., které získal z environmentálních studií, aby nakonec skončil jako vyučující a odborný asistent na Fakultě humanitních studií UK. Napsal knihu Tmavozelený svět. Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989 a odborně publikoval v časopisech Social Movement Studies, Journal of Urban Affairs, Communist and Post-Communist Studies, Sociálních studiích, Kontradikcích nebo Mezinárodních vztazích. Protože si myslí, že jiný svět je nejen možný, ale také nutný, a že koneckonců nějaký jiný svět stejně bude, protože svět se neustále proměňuje, tak nadále zůstává jednou nohou politicky angažovaný v antiautoritářských aktivitách a druhou v akademické sféře. Tato nepohodlná pozice mu umožňuje zaujatou pozici aktivisty vyvažovat kritickým odstupem, které nabízejí sociálně vědní obory, a naopak chladnou odtažitost, zdánlivě objektivního, badatele a akademika doplňovat zaujetím ke zkoumaným tématům. 

Když hledal hřebík, na který pověsit tenisovou raketu, našel ho Bob Kuřík (on/jeho) na opasku valašských DIY punkerů. Vyrostl s nimi, stejně jako s kopci a knihami. V jejich průsečíků si osvojil vzpurnost, kterou se jal dále rozvíjet a prozkoumávat v antifašistické Praze, zapatistickém Mexiku, postautonomním Německu, ale i na Durham University v Anglii, na University of California v Los Angeles či na Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni. Přestože si přečetl v oponentském posudku své bakalářské práce, že je neasimilovatelným/nevzdělatelným jedincem, jehož vzděláváním se nemá cenu dále zabývat, působí v univerzitním prostředí dodnes – a to jako odborný asistent na Katedře sociální a kulturní antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. S Janem Charvátem editoval knihu Mikrofon je naše bomba: politika a hudební subkultury mládeže v postsocialistickém Česku (2018) a s Ondřejem Slačálkem a Dagmar Magincovou editoval knihu Nečekáme nic od reforem: kapitoly z českého anarchismu (2024). Publikoval v Journal of Urban Affairs, Communications či v The SAGE Handbook of Resistance. Nemá rád přírodu - o to víc se bojí a zároveň si slibuje od více než lidské resistence.

Christopher Kelty je profesorom na Kalifornskej univerzite v Los Angeles v Inštitúte pre spoločnosť a genetiku, na Katedre antropológie a Katedre informačných štúdií. V roku 2000 získal Ph.D. na Massachusettskom technologickom inštitúte v rámci programu vedy, technológie a spoločnosti (teraz HASTS) za dizertačnú prácu o vplyve internetu na zdravotnícke organizácie. Odvtedy píše o rôznych témach na pomedzí technológií a sociálnej/politickej teórie. Napísal jednu z prvých hĺbkových štúdií o produkcii slobodného a otvoreného softvéru a jeho vzťahu k verejnej sfére Two Bits (Duke University Press, 2008). Tiež niekoľko článkov o povahe slobody a internetových technológií a ich vzťahu ku koncepciám a praktikám otvorenosti v liberálnych demokraciách. Písal o povahe, prípadne o zodpovednosti v inžinierskom dizajne, najmä v oblasti nanotechnológií. Publikoval o problematike participácie na nových internetový platformách a sociálnych médiách a napísal historickú etnografiu o koncepcii a nástrojoch participácie The Participant, (University of Chicago Press, 2019). Príležitostne skúmal a písal o hekerstve, pirátstve, aktivistkách, libertariánkach, transhumanizmoch a iných bytostiach, ktorx obývajú politickú krajinu technologických inovácií. V poslednom čase rozšíril svoj záujem aj na mimo-ľudské zvieratá. Ako vedúci projektu Labyrinth robil terénnu prácu s odborníctvom na kontrolu škodcov, manažérstvom voľne žijúcich zvierat, biológmi, biologičkami a veterinárkami v Los Angeles, o otázkach týkajúcich sa mačiek, kojotov, svojvôle, potkanov, mokradí,  domestifikácie, tráv, jedu, betónu, premiestňovania, medvedíkov čistotných, politiky pracujúcej triedy, horských levov a tiež Satana. Mimo akademickej práce je Kelty dlhoročným aktivistom za otvorené publikácie a politiky otvoreného prístupu pre akademickú kontrolu publikačných práv a procesov. Okrem iného viedol prijatie jednej z prvých politík otvoreného prístupu pre Kalifornskú univerzitu spolu s jej desiatimi kampusmi. So Stephenom Collierom a Andrewom Lakoffom spolu-vytváral inovatívny vedecký časopis Limn vedený vedcami a vedkyňami a bol zakladajúcim členom kolektívu Libraria, ktorý naďalej bojuje za vedeckú kontrolu publikačných postupov v antropológii, vedeckých štúdiách a príbuzných disciplínach.

Doubravka Olšáková, dlouho působila jako starý (senior) výzkumník v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, pak se ale rozhodla pro změnu kmene a od roku 2025 působí zcela a plně na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK. Zajímá se o dějiny vědy a techniky a jak to celé interaguje s přírodou (někdy líp, ale zpravidla hůř, říká historická zkušenost). Psala o stalinském kultu přetvoření přírody a teď píše o expertstve globálně i pražských matkách lokálně. Chce psát o zvířátcích, třeba o mandelince (věděli jste, že Ferda Mravenec je biologicky holka?). Od „čisté“ historie, včetně té environmentální, se snaží posunout k sociálnímu kontextu a politickým důsledkům využívání vědy a techniky člověkem. Technologický fígl, jak přejmenoval Václav Havel odborný termín „technological fix“, se snaží chápat jako hranice lidské představivosti i naděje. Nechápe ale dosud, nakolik je technologický fígl nadějí i pro jiné formy, nejen biologického, života na Zemi.

Klára Soukupová (ona/její) je filosofka odkouzlená tázáním se po povaze bytí. nyní proto hledá způsoby, jak přenést svět idejí do transformace spravedlivější více než lidské společnosti. svou averzi vůči kapitalismu vybudovanou jako náctiletá zaměstnankyně u mcdonald's začala teoreticky a prakticky ukotvovat při studiu v berlíně a bologně skrze aktivismus a politicky angažované studium. tématem, které jí provází studiem i životem, jsou práva zvířat. v aktivistických hnutích řešících výlučně lidskou tématiku si všimla neochoty zahrnout více-než-lidskou spravedlnost jako validní požadavek, za který usilovat, zatímco při práci v neziskové organizaci bránící práva zvířat si všímala rasistických a sexistických tendencí. frustrovaná neochotou vnímat útlak lidí a více-než-lidí jako vzájemně propojený se tak rozhodla zabývat se ve své diplomové práci v rámci programu genderových studií třídní analýzou práce zvířat, kterou propojuje s dalšími vykořisťovanými pracemi v kapitalistickém systému a ptá se, jak by mohlo vypadat více-druhové hnutí pracujících. 

Pokud lze k aktivismu dojít skrze stránky knih, Jakub Kvizda k tomu směřuje vytrvale a s vášní. Jakožto doktorand působící na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy nicméně v rámci projektu ResisTerra stále napadá hlavně konceptuální pořádky. Na modré obleky ve skříni už se mu sice práší, nezbavil se jich ale docela – a tak vedle zkoumání odporu rozplétá i komplexní uzly současných podob vládnutí a byrokracie. S vyučením v antropologii a sociální/kulturní ekologii se navíc stále poohlíží po debatách uvnitř přírodních věd, do nichž na základě vlastních terénních zkušeností neváhá přinášet divoké spekulace. Mrazivá extrémní hudba v uších mu pak pomáhá při jeho osobním i výzkumném hledání útočišť před klimatickým rozvratem tam, kde to má nejraději – v kopcích a horách.

Umolousaná bezinka na okraji přehnojeného pole. Nezdravá bučina na opukové stráni. Sprašová rokle, jejímž životem je nekonečná eroze. To vše lidsky intepretuje pro projekt ResisTerry, aby hned dodal: je to pokus o nelidské. A nelidským se zabývá už od základní školy, odkud se jeho zájem o krajinu a zprofanovanou, slovně zneužívanou "přírodu" přechází až do chronického profesionálního zápalu, případně zánětu. Již dlouho, přes 20 let, se věnuje ochraně přírody i její dekonstrukci, mapování, výzkumům a hlavně aplikaci vědeckých poznatků v krajinné praxi. Nyní se pokouší interpretovat nelidské na Fakultě humanitních studií, ale předtím nosil dříví do lesa na Přírodovědecké fakultě UK. Podílel se mj. na vzniku publikací Planeta Praha (2022) či Geobotanické a fytocenologické zhodnocení vybraného území lomu ČSA (Zpravodaj HNĚDÉ UHLÍ 2/2018). Má slabost pro invazní druhy a jejich slabosti, pro krásné okoralé plácky v šedivých tenatech našich postkomunistických měst, o hrudky přetrávené krajiny v suburbánní stolici a hlavu mu čistí jak voňavé, čisté WC žulové rámě Sudet. A zásadní hodnoty? Rehabilitace postindustriální krajiny! A konec postromantické slepoty!

Lucia vyštudovala preklad španielčiny a angličtiny v Banskej Bystrici, pričom zistila, že tlmočiť svety hovorenou rečou je len jedno z gest, ktoré ich robia viditeľnými. Zžívanie sa s územiami známymi ako Španielsko, Argentína, Rakúsko, či Čile ju vyzvalo k rozoznávaniu lexiky ticha, hluku, vzdoru, prašťania hraníc, ozvien nepoddajných životov a neromantickej viac-než-ľudskej vzájomnosti. Pri tom jej pomáhalo vandrovanie, ostávanie a návraty na východné Slovensko, no taktiež výmenné pobyty na univerzitách v Huelve a Grazi, či stáže na inštitúte prekladu a tlmočníctva na Karl-Franzens-Universität a v Iniciatíve IG24. Podobne ako jej (antropologické) okolie sa pri svojom bádaní snaží hľadieť na koniec sveta no nezabúdať na koniec mesiaca. Antropológia jej navrhla nové spôsoby ako hľadieť na mapy bez pevných bodov. Po dvoch rokoch magisterského štúdia ju FHS UK podporila, aby odcestovala do Čile a skúmala nedokonalú utópiu (viac než ľudských) squaterov v ruinách „zlyhanej“ revolúcie. S radosťou spolutvorí tím Resisterry.

Luis Felipe R. Murillo pochází z jihu Brazílie, kde se na konci roku 1999 sešlo hnutí proti korporátní globalizaci, aby zahájilo novou technopolitiku (za což vděčí své kultivaci jako antropolog počítačů). Ve své výzkumné práci se LF věnuje otázce „commons“ v jejich sociální, politické, technické a ekologické dimenzi. Nyní působí jako odborný asistent na katedře antropologie na University of Notre Dame, kde je také hlavním iniciátorem projektu Socio-Environmental Knowledge Commons (SEEKCommons) - zaměřeného na zkoumání a udržitelnou podporu budování společných nástrojů a infrastrutur pro kolaborativní sociálně-ekologické studie. Vo februári 2025 vydal knihu Common Circuits: Hacking Alternative Technological Futures v Stanford University Press.

Když se po více jak deseti letech gymnaziálních a vysokoškolských studií Marek Bock (on/jeho) vracel se svým diplomem z produktového designu z Německa zpět do své rodné země, tušil zhruba dvě věci: Navrhovat židle se mu moc nechce, nicméně studiu designu byl vděčný minimálně za to, že ho poprvé přivedlo k problematice člověka a jeho interakcí s životním prostředím. V Praze začal pociťovat potřebu své vzdělání v oblasti ochrany životního prostředí dále prohlubovat a skloubit právě se svým zájmem o design s nadějí, že v tomto propojení nalezne něco smysluplného, něco, co bude moci rozkrývat po zbytek života. To ho přivedlo k magisterskému programu Sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde ho zaujala především environmentální antropologie. Etnografický přístup, kreativita s ním spojená a celkově větší volnost v koncepci textu mu v mnohém připomínala právě práci na designovém projektu. Během studia měl možnost účastnit se mezinárodního výzkumného projektu, který se zabývá interakcemi lidí a divoké zvěře v Beskydech. Projekt kombinoval ekologické a sociální vědecké přístupy a on tak měl možnost zakusit realitu spolupráce s kolegyněmi z přírodovědných odvětví. V terénu se zabýval pozorováním asambláží vznikajících kolem oplocení v krajině; rozkrýváním interakcí živých/neživých a lidských/nelidských entit odehrávajících se v místě střetu simplifikujícího designu a volatility prostředí, což jsou témata, která má v plánu rozplétat i v rámci ResisTerry.

Mateusz Laszczkowski prednáša sociálnu antropológiu na Manchesterskej univerzite. V roku 2012 získal doktorát na Univerzite Martina Luthera v Halle-Wittenbergu. Jeho doktorandský projekt, ktorý realizoval v rámci štipendia na Inštitúte Maxa Plancka pre sociálnu antropológiu v Halle, riešil, ako sa sociálno-politické a demografické zmeny prelínajú s premenami mestského priestoru a zastavaného prostredia v Astane, postsovietskom hlavnom meste Kazachstanu. Táto práca viedla k vydaniu Mateuszovej prvej monografie City of the Future': Built Space, Modernity, and Urban Change in Astana (Mesto budúcnosti) (Berghahn Books, 2016). Jeho výskumný záujem o vzájomne konštitutívne vzťahy medzi politikou a materiálnym prostredím (vrátane infraštruktúry) sa datuje prinajmenšom odvtedy. V nasledujúcm projekte však Mateuszova práca nabrala aktivistickejšie tendencie. V roku 2013 získal postdoktorandský výskumný grant od Národného vedeckého centra v Poľsku a bol vymenovaný za odborného asistenta antropológie na Varšavskej univerzite - v meste, z ktorého pochádza. Odvtedy sa zameriava na hnutie No TAV, ktoré bojuje proti projektu vysokorýchlostnej železnice vo Valsuse v talianskych Alpách. Niekoľko článkov, ktoré vzišli z tohto výskumu, bolo uverejnených v popredných antropologických časopisoch, ako sú Anthropological Theory a Ethnos, a čaká sa na dokončenie rukopisu knihy. Veľká časť tejto práce vychádza z Mateuszovej angažovanosti v takzvanej neospinozistickej „teórii afektu“ a medzitým Mateusz spolueditoval špeciálne číslo časopisu Social Analysis (2015), ktoré je venované skúmaniu prebraniu tohto pojmu pre antropológiu štátu. Z toho nakonie vzišlo editované číslo Affective States: Entanglements, Suspensions, Suspicions (Berghahn Books, 2017). V roku 2018 Mateusz strávil rok na Univerzite v Kostnici v Nemecku ako hosťujúci profesor politickej antropológie. V snahe zachovať svoje zameranie na priestor, infraštruktúru a politický aktivizmus sa jeho posledná práca vyvíja smerom k viacdruhovým perspektívam. To mu umožňuje kombinovať jeho akademický záujem s jehou ďalšou osobnosťou – aktivista a človek, ktorý sa rád prediera cez všetky druhy krovín a brodí sa močiarom v honbe za vtáctvom alebo akýmkoľvek chrobákom, ktorého chce odfotiť alebo len obdivovať. Jeho práca v rámci projektu ResisTerra sa tak zameriava na aktivistov a aktivistky, ktorx sa snažia spolupracovať s bobrami v boji proti nájazdu klimatickej katastrofy.

Michael Polák získal doktorát v programu moderních sociálních dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve svém výzkumu se zaměřuje na sociální dějiny 19. a 20. století se zvláštním zřetelem na různá sociální hnutí. Vedle několika odborných studií o studentském hnutí v 50. a 60. letech 20. století v českých i zahraničních odborných periodicích, jako jsou Journal of Modern European History, Soudobé dějiny nebo Kontradikce/Contradictions, je spoluautorem knih Kultura svépomocí: ekonomické a politické rozměry v českém subkulturním prostředí pozdního státního socialismu a postsocialismu (2017), ve které se zabýval neonacismem v období normalizace a Nečekáme nic od reforem. Kapitoly o českém anarchismu (2024), kde zkoumal anarchosyndikalistické horníky. V současné době se zabývá environmentálními aspekty více než třídního konfliktu mezi horníky a uhlobarony v 19. a 20. století. Celý svůj dospělý život se angažoval v antifašistických, feministických a environmentálních hnutích, v současné době je komunitní organizátor v Iniciativě nájemníků a nájemnic. Věří v sílu lidí hájící své zájmy skrz odbory a hnutí, kdyby se ale nechal vést svým srdcem, byl by komunitní organizátor stromů.

Petra Nováková se k environmentální antropologii dostala tak trochu omylem. Několik let cestovala, chvíli studovala fotku na FaVu v Brně, potom multimédia v Dánsku, ale možná že ji k tématům sociální a klimatické spravedlnosti namísto dokumentu nakonec přivedl rok práce v hotelové restauraci na severu Anglie, kde na vlastní kůži poznala, co znamená socio-ekonomický a kulturní kapitál, globální neoliberalismus nebo xenofobie (aniž by tehdy konotaci pojmů nutně rozuměla). Nějakou dobu si myslela, že se chce věnovat politické filosofii, než zjistila, že ve skutečnosti potřebuje dekolonizovat svoje imaginárno a vykašlat se na domnělou dichotomii mezi člověkem a přírodou. Politická ekologie se k bývalému hrdinstvu kapitalistické práce nakonec stejně hodí víc. Ve své bakalářské práci se Petra věnovala radikální imaginaci a nerůstové konceptualizaci svobody v podmínkách klimatické krize. V současnosti pracuje na diplomce o více než lidských aspektech utváření „zemědělské krajiny“.

Ani účasť na sľubných akademických mobilitách a stážach, štúdium antropológie na univerzite v Uppsale, práca v tlačovej agentúre, práca dramaturga kultúrneho centra, či výroba cestovín a nájazdy na galerijné vernisáže nenaplnili neoliberálne očakávania, ktorým Robert Repka (on/jeho) v tom čase veril. Preto sa rozhodol vzdať všetkých kariérnych a akademických ambícií a vydal sa hľadať pocit domova v tatranskom horolezectve a skialpinizme. Vďaka predchádzajúcim skúsenostiam však nedokázal odvrátiť zrak od sociálnej nespravodlivosti, vykorisťovania, kapitalistického developmentu, patriarchátu a speciezmu, odohrávajúcich sa v prostredí, do ktorého sa zamiloval. Pri eskapizme hlbšie do hôr, vystavený strmým stenám a ostrým hrebeňom, nakoniec našiel len ničivé chápadlá kapitálu, ktoré nezvratne ničia horskú krajinu. Klimatická úzkosť z miznúceho snehu, ohrozených druhov a stúpajúcich teplôt sa miešala s nikdy nepocítenými pocitmi radosti, pokoja a príbuzenskosti s viac než ľudskými bytosťami. Našťastie, vstup do antropológie viac než ľudskej rezistencie mu poskytol nový rámec, v ktorom dokázal spojiť jeho dlho-hľadanú osobnú identitu s nekončiacim zármutkom prameniacim z dopadov delenia na prírodu a kultúru. Síce je jeho pragmatickým cieľom účasti na ResisTerre dosiahnuť Ph.D. titul z antropológie, v skutočnosti túži po tom stať sa kamzíčkom.

Sára Hájková (ona/její) je tak trochu bioložka, tak trochu etnografka, dosti aktivistka, ale hlavně člověk, který se stále ptá, jak fungují světy okolo ní a co může udělat, aby byly pro všechny bytosti spravedlivější. Po bakalářském studiu biologie jí to zavedlo k sociální a kulturní ekologii, kde krom jiného objevila kouzlo a citlivost (environmentální) antropologie. Aktivisticky se pohybuje hlavně v sociálně-klimatických a kvír hnutích. Pochází z Ostravy a hlasitě se k tomu hlásí. Do Moravskoslezského kraje se pravidelně vrací – nejen za rodinou, přáteli, aktivismem, ale v poslední době hlavně za výzkumem o gigafactory v Dolní Lutyni. Na tomto místě zkoumá, jakým způsobem do zdejšího konfliktu ohledně plánované výstavby vstupují více než lidské entity a jak mohou vypadat podoby vícedruhové spravedlnosti. V rámci ResisTerra týmu také proniká do tajů administrativně-byrokratického aparátu velké výzkumné instituce neboli má na starosti vyřizování administrativních záležitostí spojených s implementací projektu.

Stine Krøijer je docentkou na Katedře antropologie Kodaňské univerzity v Dánsku. Ve své práci se zabývá otázkami klimatických změn a stromů, aktivismu, agroprůmyslu a vícedruhovými vztahy v severní Evropě a Latinské Americe. Je autorkou knihy Figurations of the Future: Forms and Temporality of Left Radical Politics (Berghahn, 2015).