Punkoví psi z Beskyd: zadní voj nonkonformní revolty po “konci dějin”

Jakým způsobem a na jakých základech oživovat nonkonformní revoltu v Česku po roce 1989? A proč vůbec vlastně, když nový režim alternativní kultuře už „nešlape na paty“ a z Havla-disidenta se stal Havel-prezident? Tyto otázky čeřily vody ve zdejších komunitách undergroundu a subkultur. Odpovědi na ně byly různé – lišící se mj. délkou angažování se v podzemních kulturách, ale i místem jejich formování. V těch nejmladších, porevolučních verzích se v různých koutech republiky začaly  objevovat buřičské hlasy volající po potřebě novodobého undergroundu a nonkonformní radikality. Nejhlasitěji pak rezonovaly na těch místech, kde se subkultura punku, hardcore a techna propojovala se znovuobjevenou anarchistickou politikou. Jedním z nejosobitějších, ale i nejvytrvalejších míst tohoto typu, které od roku 2000 navštěvuji a od roku 2007 v něm provádím dlouhodobý etnografický výzkum, se stala punková scéna Rožnova pod Radhoštěm v podhůří Beskyd. V unikátní punkové kombinaci hudby a výtvarného umění, zkušeben i ateliérů, se rožnovská scéna tvaruje v severozápadním cípu Západních Karpat od přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století a za léta své existence se stala jednou z nejvýraznějších scén porevolučního kulturního undergroundu Česka i Slovenska. Získala dokonce své jméno – stala se známou jako tzv. rožnovská či valašská punková škola a její členové jako Vrahouni podle názvu jejich autonomního centra/klubu Vrah (2000-2014).

Výzkum si klade za cíl přiblížit vrahounské oživování nonkonformní revolty. Snaží se tím vyhnout jak metodologickému pragocentrismu, tak regionálním záběrem uznat celorepublikovou sílu subkulturního undergroundu dalece přesahující jen velká města. Ba co více, v souladu s antropologickým imperativem zkoumání „velkých problémů na malých místech“ bude výzkum nad punkovou zápletkou z Rožnovska diskutovat řadu témat nad rámec otázky nonkonformní revolty – problematiku české politické kultury, pozdního industrialismu, smyslové ekologie, avantgardy či posthumanismu.

Když totiž Vrahouni hledali, kde kotvit svou revoltu, odmítli v duchu dobově populárního anarchistického hesla “nevěřte nikomu, ani nám” sféru politické ideologie. Mířili totiž v čase porevoluční otevřenosti za ní, až ke zkušenosti života samotného, k existenciální dimenzi, k ontologii. V základu jejich revolty se totiž nachází přeskládání vztahů člověka na úrovni ontologie – nejen vůči dalším lidem či politické dimenzi revolucí, protestů a hnutí, ale i k životnímu prostředí a tedy mimolidským entitám, domovu a okolí. Člověk se jim po zkušenosti 20. století stává v kontextu jeho politického potenciálu bytostně chybující entitou. Vrahouni se ptají, jak revoltovat s přiznáváním chybovosti a tedy bez horizontu bezchybné budoucí společnosti či nového člověka slibovaných řadou starších revolucí. Sesazení člověka z piedestálu vlastní idealizace a neomylnosti jde ruku v ruce s přeskládáváním antropocentrismu vstříc odlišným vícenežlidským vztahům. Svět pohledem Vraha se stává světem rozmlžených hranic jak mezi člověkem a přírodou, tak mezi člověkem a technikou. Perspektiva valašských punků je totiž formována nejen kulturní krajinou Beskyd, jejich podhůřím, slivovicí, rázností, magií i kopci, ale i nedávnou historií Rožnova. Tu zásadním způsobem od konce čtyřicátých let minulého století formoval vstup lehkého průmyslu v podobě národního podniku Tesla.

Vrahounský pohled byl a je plný monster, ze kterých jde strach – lidí poháněných benzínem či s očima automobilových šelem. Stejně jako je plný monster, ve kterých je možné spatřit naději a vícenežlidskou revoltu – umělců s mocí plevele či lidských psů, punkové variace antických kyniků. Koneckonců Vrah sám byl takovým monstrem, kolektivní osobou propojenou umělecky, materiálně i eticky – a to nejen v rámci společenství navzájem, ale i s místem samotným. Jestliže Bruno Latour volá po nutnosti přistát na Zem a bojovat z konkrétního domova, pak Vrahouni jsou příkladem kolektivu, jež se nerozutekl po světě či do velkých měst. Kulturněpřírodní magnetismus dlouhodobě zabydlených hor je udržel na místě, pohromadě, zakotvené, doma. Vrahouni byli a jsou punkoví domorodci – psi, kteří štěkají z domova s technickou pomocí elektrických kytar, zesilovačů, LP desek, ale i grafik, letáků či obrazů.

V odpovídání na ústřední otázku výzkum ukazuje, že Vrahouni přitakají revoltě, nicméně v její opatrné až minimalistické verzi – coby revoltě jednání. Ta se utváří kultivací nejen podzemního umění v úzkém smyslu slova, ale celkového umění vzpurného života drobného společenství vraha na svobodě. Vrahouni tedy oživili nonkonformní revoltu a to zejména v souvislostech porevolučního punku a anarchizující politiky, nicméně zaujímají spíše její zadní než přední voj – tam, kde se radikalita a buřičství pojí spíše s obezřetností, etickým přístupem, komunitností, existenciálním a vícenežlidským bojem, než s utopickou vizí budoucnosti, politickým programem či celospolečenskou změnou.