Více než třídní boj. Doly, hornictvo a uhlobaroni v severních Čechách v 19. a 20. století

Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ Těmito slovy začíná první oddíl jednoho z  nejvýznamnějších politických textů - Komunistického manifestu. Sociální konflikt mezi držiteli výrobních prostředků a dělnictvem představoval vedle národních konfliktů jeden z klíčových procesů dlouhého 19. i 20. století. Hornictvo, které bylo u zdroje rozvoje průmyslové společnosti (uhlí), zaujímalo specifické postavení i uvnitř dělnické třídy. Kvůli náročnosti hornické práce, ale i nebezpečí, které s  ní bylo spojené, se často stavělo do první linie třídního konfliktu a bývá považováno za nejradikálnější složku dělnického hnutí. Tuto radikalitu však není možné vysvětlit pouze pozicí hornictva v  kapitalistické výrobě, nýbrž je potřeba zkoumat i každodenní environmentální rovinu jejich životů.

Horníci trávili velkou část svého života pod zemí přímým stykem s uhlím i skálou. Přestože důlní plány vytvářeli inženýři, byli to nakonec horníci, kdo vlastní silou formovali podobu podzemí, kdo ukusovali další a další části skály či zeminy a formovali tak podobu krajiny i tzv. neživé přírody. Nebyl to však jednostranný vztah. Horníci se museli naučit správnému pohybu v  podzemí, měnila se jim tam těla, způsob řeči, jednání i myšlení. Uhelný prach se usazoval na těle i v  těle. Doly a podzemí se staly častým tématem hovorů u piva, vstupovaly do snů, nedaly spát horníkům ani rodinným příslušníkům, varovaly je před důlními katastrofami a stávaly se nedílnou součástí kolektivně sdílené hornické kultury.

Důlní katastrofa trvající několik vteřin byla následkem střetu dvou temporalit: dlouhého   geologického času utváření uhlí, a zrychleného času kapitalistické výroby, usilující o co nejrychlejší vytěžení nerostných surovin. Důlní katastrofa za sebou nechávala stovky mrtvých, sirotků, vdov i vdovců. Důlní katastrofa představovala klíčovou událost třídního konfliktu a výrazně zasahovala do jeho podoby. Nejen že určovala klíčové téma konfliktu (bezpečnost práce), reprezentovala však i jednu z jeho stran. Důlní katastrofa také stavěla na hlavu dosavadní vztahy, koalice i nepřátelství. Ze dvou znepřátelených stran (horníci a uhlobaroni) dělala na několik hodin spojence při záchraně zraněných lidí a majetku, aby vedla k  jejich ještě většímu nepřátelství. Sama však utvářela další stranu konfliktu při vyšetřování toho, kdo je za katastrofu vinen. Mohla za katastrofu kapitalistická logika výroby, jak tvrdili horníci? Nebo za ni mohla nezkrotná a divoká příroda, jak tvrdili uhlobaroni? I těmito otázkami vstupovaly doly a důlní katastrofy do podoby třídního konfliktu, kdy jedna jediná katastrofa mohla výrazně proměnit, kdo ve složitém vztahu horníků, uhlobaronů a podzemí je ten, kdo ovládá či ten, kdo odporuje.

Dějiny hornictva jsou dějinami třídního konfliktu. Jsou to ovšem také složité dějiny mezidruhového konfliktu, rezistence i spojenectví. Těmto dějinám nemůžeme plně rozumět, pokud nebudeme zkoumat, jakou roli v nich hrají skály, doly, uhelný prach, metan či krumpáč. Představují tak také výzvu pro propojení klasických sociálních dějin práce, environmentálních dějin a více než lidské antropologie.